S peřím orlů jsme jako holubi.
Všimněme si holubů, usazených na střechách, jak vzlétají, když je něco vyplaší. Opakovaným pozorováním zjistíme stále stejný vzorec chování. Signál k vzletu jako by vydali všichni holubi a všichni okamžitě startují. Přestože každý holub v hejnu startuje z jiného úhlu, ve zlomku vteřiny všichni holubi srovnají směr a vzlétající hejno zamíří koordinovaně do letu. Chytří lidé nám už vysvětlili, že se ptáci umějí mezi sebou domlouvat, aniž bychom slyšeli povely Doleva ! Doprava ! Rovně !, a mají k tomu uzpůsobené ústrojí. Takže nás ty dokonalé letové formace nepřekvapují. Překvapuje nás něco jiného.
Selže-li některým jedincům domlouvací ústrojí a vzlétnou nekoordinovaně jiným směrem, nevracejí se rychle do hejna. Klidně hejno i opustí a při dalším přistání už v hejně nejsou. Co se stalo ? Co nám příroda říká ?
My lidé se rádi považujeme za orly. Máme honosné peří a hlavu hodně vysoko. Nelétáme v hejnech, sázíme na jedinečnost a individualitu. Když se ovšem dostaneme do potíží, začneme se houfovat. V nepříznivých situacích se chováme jako holubi. V hejnu máme atavisticky větší naději na přežití. Pokud naše hejno něco vyplaší a my zamíříme pryč z hejna, nejsme typickými holubi – mohli bychom být skutečnými orly.
Příroda nám říká, že naši jedinečnost a individualitu prokazujeme v nepříznivých situacích, nikoli v hejnu. Nepříznivé situace přijdou. Už na jaře.