Naše děti ve škole absoluvují řadu učebních předmětů, z nichž některé jsou povinné a některé nepovinné. O tom, který předmět je povinný a který nepovinný, případně povinně volitelný, rozhoduje stát skrze Rámcové vzdělávací programy. Netušíme, jak se to stalo, ale mezi nepovinné učební předměty spadla Pravda.
Každý, kdo se hned ohradí, že Pravda není učebním předmětem, mimoděk prokáže, že měl tento předmět nepovinný a že se mu úspěšně vyhnul. Pravda je učebním předmětem už od dob Komenského, který jej implementoval pod husovským „uč se pravdě“.
Zda jsme předmět Pravda v dětství absolvovali, se pozná podle jednoduchého testu. Buď víme, že vedle sebe existují kolektivní pravda a individuální pravda a umíme je od sebe odlišit, anebo jsme sebejistí – takzvaně blahoslavení – ve své výhradně individuální pravdě. Protože ovšem nejsme chudí duchem a v předmětu Pravda jsme dávali pozor, víme, že existuje kolektivní pravda a individuální pravda. Máme výsadní právo úspěšně projít následující zkouškou.
Vyberme si libovolný den. Veškeré informace, které v tom dni pobereme, jsou z podstaty individuální pravdy. U blahoslavených tak i zůstanou. My však máme výsadní možnost některé informace překlasifikovat z individuálních na kolektivní pravdy a tím zvýšit jejich hodnotu. Libovolný den tak dokážeme povýšit na mimořádný den. Pocit uspokojení z nalezení alespoň jedné kolektivní pravdy je neopakovatelný.
Díky bohu, že jsme se kdysi povinně učili Pravdě.