Proč vážeme limit zbrojních výdajů na hrubý domácí produkt (2%, 3%, 5% HDP) ? Proč se nechováme racionálně ?
V praktickém životě se chováme racionálně. Výdaje na ochranu něčeho, na čem nám záleží, vážeme na váhu našeho zájmu. Když nám na něčem záleží více, investujeme více do ochrany, když nám záleží méně, na ochranu tolik nedbáme. Někdy je nám ochrana lhostejná, to když je nám předmět ochrany ukradený, nebo naopak jindy bychom investovali všechno až k sebezničení, když je to, co chráníme, nenahraditelné. Neptáme se, kolik procent z rodinného rozpočtu dáme na ochranu. Dáme tolik, kolik považujeme za přiměřené k povaze chráněných věcí. Nemluvě o chráněných osobách.
Stejně racionálně bychom se měli stavět k ochraně domoviny. To je podle toho, jak nám na domovině záleží. Jsme-li těmi, kteří se stydíme za to, že jsme Čechy, a raději bychom byli Evropany či světoobčany, patrně bychom na zbrojní výdaje nedali ani korunu. Jsme-li naopak těmi, kteří milujeme svoji zemi a ze zahraničních výletů se těšíme domů, patrně bychom na zbrojní výdaje dali i více, než nějakých 5% HDP. Správným měřítkem pro limit zbrojních výdajů tedy není procento HDP, nýbrž náš vztah k vlasti. Kvantifikovat vztah k vlasti je sice těžké, ale proveditelné. Problém vězí jinde.
Máme-li za sebou těžkou, ale proveditelnou úlohu kvantifikace průměrného vztahu k vlasti, čeká nás daleko závažnější úloha: určit, do jaké ochrany budeme investovat. V tom dlouhodobě selháváme. Nakupujeme tanky, vrtulníky a stíhačky. Co kdybychom nakupovali oštěpy, luky a šípy ? Ochráníme se se stíhačkou, nebo s lukem ?
Opět si pomůžeme lekcí z praktického života. Záleží-li nám na vlastním domově, chráníme ho proti vetřelcům. Instalujeme poplašné zařízení, bezpečnostní dveře, posilujeme fyzičku. Nepřitahujeme pozornost.
Smysl má investovat do obranných systémů. Nemusejí být vidět, mohou být jako obyčejné dveře. A nevykřikujme do světa, kdo je agresor.