Každá smlouva, uzavřená podle Občanského zákoníku, explicitně nebo implicitně obsahuje ustanovení o ukončení platnosti smlouvy. Ať už je smlouva dvoustranná nebo vícestranná, všechny strany mají jistotu, za jakých podmínek smlouva skončí. Tím je naplněn právní požadavek na jasnost, srozumitelnost a svobodnou vůli. Ne tak v případě Severoatlantické smlouvy.
Severoatlantická smlouva nebyla uzavřena podle českého práva, ale podle mezinárodního práva. Požadavek na jasnost, srozumitelnost a svobodnou vůli splněn být nemusí – a splněn není. Žádný ze signatářů smlouvy NATO neví, kdy smlouva skončí. Podle článku 13 pouze každý signatář ví, že podá-li po 20 letech platnosti smlouvy vládě USA zprávu o vypovězení smlouvy (a ta podá informaci vládám dalších smluvních stran), může signatář odstoupit od smlouvy rok poté. Platnost Severoatlantické smlouvy ovšem neskončí.
Signatáři neměli odvahu zakomponovat do Smlouvy podmínky pro ukončení smlouvy. V praxi tedy budou jedna země po druhé zasílat zprávu o vypovězení smlouvy a počet členu NATO bude tím klesat, až zbyde poslední země jednočlenného Severoatlantického paktu. Můžeme si tipnout, která země to bude.
S největší pravděpodobností bude posledním členem NATO země, která má největší pochybnosti o vlastních schopnostech sebeobrany. Která zezadu nejvíc poštěkává a popichuje. Která má nejvíc vycházkových uniforem a nejmíň odvahy. Která má tak málo odvahy, aby opustila NATO jako předposlední.