Motto: „Propásli jsme možnost vybombardovat hotel Štekl…“ (Jan Hřebejk, 1.10.2024)
Mezi zlozvyky patří různé ismy. Například environmentalismus, genderismus, rasismus či v-nose-šťourismus. Z tohoto úhlu pohledu poznáme zlozvyk snadno – končí na -ismus. Již delší dobu atakuje pozici výsadního zlozvyku jeden konkrétní ismus. Jmenuje se verbalismus.
Ve svém povolání většinou konáme. Je jen málo povolání, jejichž podstatou je mluvení. Například o právnících se říká, že zavřou-li pusu, mají uklizený stůl. Jejich řeč je ovšem hutná a strukturovaná a bez vatové výplně. Vynechají-li některé slovo, význam řečeného se může posunout. Právníci neprovozují verbalismus. Obecně všichni, kdo hutní své mluvení, neprovozují verbalismus. To nás přivádí k definici verbalismu.
Verbalismus provozuje ten, kdo vrší slova, aniž by za nimi stavěl realitu. Mluví, ale nekoná. Typickým obratem verbalismu je sousloví „je třeba“ ve smyslu „je třeba, aby to, co říkám, udělal někdo jiný“. Verbalistou není environmentalista, který nepoužívá žádný výrobek z ropy, verbalistou není genderista, který si na tělo našil sedmdesát pohlaví, verbalistou není rasista, který mění barvu kůže jako chameleon, verbalistou není štourista, který si zašil obě nosní dírky (a pro jistotu i anál). Verbalismus provozuje ten, kdo mluví a mluví a mluví a dál nic.
Jak se zbavit zlozvyku verbalismu ? Za slovem musí následovat čin. Vyslovujeme-li se pro uhlíkovou neutralitu, vzápětí musíme zničit veškerý uhlík ve svém těle. Vyzýváme-li k porážce Ruska, vzápětí se musíme zvednout a jít uchlastat alespoň 140 miliónů Rusů. Prohlašujeme-li rovnocennost náboženství, vzápětí musíme schovat své ženy do sklepa a poslouchat muezzina. Vzýváme-li demokracii, vzápětí musíme demokracii praktikovat. Jen tak se zbavíme zlozvyku verbalismu (a demokratismu).