Ve svém identifikačním dokladu máme uvedenu státní příslušnost (Česká republika), nikoli však národnost (česká). Chceme-li se statisticky popsat (naříklad máme-li papouška), můžeme zjistit, kolik občanů České republiky má papouška, nikoli však, kolik Čechů má papouška. Jakákoli statistika podle národnosti nemůže být úřední, resp. může být založena výhradně na dobrovolnosti.
Jestliže Český statistický úřad zveřejní statistiku, jejímž třídícím parametrem je národnost, pak musí povinně uvést, že data byla zpracována na základě dobrovolné deklarace národnosti od účastníků průzkumu a nemusí být úplná. Jestliže ministerstvo školství zveřejní statistiku, jejímž třídícím parametrem je národnost žáků, pak musí povinně uvést, že data byla zpracována na základě dobrovolné deklarace národnosti od žáků a nemusí být úplná. Jestliže ministerstvo vnitra zveřejní statistiku, jejímž třídícím parametrem je národnost pachatelů trestných činů, pak musí povinně uvést, že data byla zpracována na základě dobrovolné deklarace národnosti od pachatelů a nemusí být úplná. Jinými slovy – myslíme si, že něco víme, a víme houby.
Při sčítání romských žáků ministerstvo školství definovalo romského žáka jako takového žáka, který se za něj sám považuje, anebo je za takového považován významnou částí svého okolí. Princip dobrovolnosti dostal na frak. Přitom stačilo tak málo.
Přitom stačilo ponechat národnost mezi identifikačními znaky jednotlivce. Je nám lhostejné, jaké je kdo národnosti, a nikomu se kvůli národnosti neposmíváme. Ke sčítání romských žáků by pak stačilo spustit excelovskou funkci.
Až budeme podrobeni nějakému dalšímu sčítání, nezapomeňme, za co nás považuje významná část našeho okolí. Třeba za českou svini.